Všichni máme svůj soubor myšlenek (v ACTu říkáme sebepopisů) o tom, kdo jsme a jaký člověk jsme. Jsme jakousi nádobou, která tyto popisy obsahuje. Tady je můj a musím říct, že bych mohla pokračovat ještě dlouho. Tohle jsou asi asi moje nejčastější.
Některé z popisů jsou hezké, pozitivní, některé neutrální, některé velice negativní, nepříjemné a kritické.
Který z nich skutečně jsem? Který z mých popisů skutečně vystihuje mou podstatu? Který z nich si myslíte, že je to mé „pravé JÁ“? Najdete ho? Byly by to ty pozitivní?
A měly bychom chtít a snažit se za každou cenu mít jen je? Jaké by to bylo?
A který z nich mne vůbec nevystihuje? Kterých bych se měla „zbavit“?
Přesto tyto všechny (a mnoho dalších) se objevují v mé mysli v různých okamžicích (někdy i několik najednou a mohou si i protiřečit) a hlavně mají velkou šanci ovlivnit to, co dělám, pokud se jimi nechám strhnout. A to někdy může být přínosné a někdy naopak. Platí to jak pro ty pozitivní, tak i negativní.
A co když nejsem ani jeden z nich? Ani všechny dohromady?
A tyto popisy se proměňují v čase, ovlivněny tím, kde jsem, co dělám, s kým jsem, jakou roli v životě zrovna hraji.
Ani jeden z těchto sebepopis mne nemůže definovat jako člověka. Ani jako terapeutka se těchto sebepopisů nezbavím, neexistuje způsob, jak si ty své bolestivé a nepříjemné nálepky „zpracovat“, abys se už nikdy neobjevily. Ale mohu jim dát prostor. A často mohou poukazovat na to, co je pro nás důležité a jakým vlastně chceme (i nechceme) být člověkem. Proto někdy tolik bolí.
Já jsem každým z nich a přesto ani jedním. Proto, až vaše mysl začne vymýšlet a bomardovat vás „ty jsi ale…“ , zkuste si vypsat na papír všechny vaše „Já jsem…“, co vás v tu chvíli napadnou (role, které máte, fyzické popisy sebe sama, vaše vlastnosti).
A uvidíte, že jste víc, než jen ten jeden kritický sebepopis-komentář vaší mysli.